…Pavlíkova rodina vůbec byla ve vesnici velmi dobře známá díky své vstřícnosti, lásce k přírodě a zvířatům a také díky jejich jogurtům, sýrům a mléku. No a Pavlík byl desetiletý kluk, který si užíval přírody, miloval zvířátka a byl nadšený, když mohl někomu s něčím pomáhat.
Teď vesele kráčel dál, obklopený ovcemi, kozami a neustále pobíhajícím Fildou. Po chvíli dorazili na místo. Pastvou pro stádo byla veliká louka, oplocená jednoduchým plotem z dřevěných kůlů a kulatiny. Pavlík zahnal stádo dovnitř a zavřel za sebou vrátka. Zvířata se okamžitě pustila do šťavnaté trávy, která tady na ně čekala. Filda už nemusel hlídat, a tak se utíkal proběhnout a vstřebat všechny ty vůně a pachy. Pavlík šel ke svému oblíbenému dubu, který se tyčil téměř uprostřed louky, natáhl se do stínu u kořenů, které byly pokryty jemným mechem, a během chvilinky usnul.
Probudil se, když se z kostelíka vesničky Pod Hůrkou ozývalo polední vyzvánění. Posadil se a všiml si, že Filda pospával hned vedle něj. Teď se ale také probudil a začal se protahovat.
„To je dobrý nápad, Fildo,“ poznamenal Pavlík a začal se také protahovat, až to v něm zakřupalo. Zničehonic ale Filda zpozorněl a naježil se. Pavlík otočil hlavu, aby se podíval, kam Filda kouká, ale nic zvláštního neviděl. Až najednou si všiml, že jedna z ovcí sebou cukla a cupitala o kousek dál. Filda už na nic nečekal a vyrazil. Když ale doběhl na místo, prudce sebou škubl, jako by ho něco praštilo přes čumák.
Pavlík se celkem polekal, takže se k naježenému Fildovi přibližoval pomaleji a cestou pořádně koukal pod nohy. Ale to, co uviděl, mu vyrazilo dech.
Na zemi před Fildou ležel malý, zelený mužíček s velikánskýma hnědýma očima, špičatým nosíkem i ouškama a na Fildu mířil něčím, co vypadalo jako malá šavle. „Tou asi nejspíš odehnal Fildu,“ pomyslel si Pavlík.
Jakmile dorazil Pavlík, Filda si dodal odvahy a začal na mužíčka vrčet, ale páneček jej hned okřikl: „Fildo, nesmíš! Tohle není nepřítel.“
Pak si všiml, že se skřítek nemůže hnout, protože leží pod něčím, co vypadá jako řetěz. Zřejmě byl příliš těžký na to, aby se zpod něj vysvobodil sám.
„Skřítku,“ zkusil opatrně Pavlík „nechceš pomoct?“
Skřítek se na kluka nedůvěřivě podíval a chvíli si jej prohlížel od hlavy až k patě. Pavlík ale měl pocit, jako by mu skřítek viděl až do žaludku. Pak se stalo zase něco nečekaného. Skřítek promluvil!
„Jo, prosííím!“ řekl a na tváři se mu rozlil krásný úsměv, takže vypadal jako plyšová hračka. Pavlík na nic nečekal a zvedl řetěz. Skřítek byl rázem na nohou a rozhlížel se kolem. Pavlík pak odhodil řetěz a ještě chvíli skřítka pozoroval. Ten se rozhlížel, jako by na něco čekal, a pak oba návštěvníky opět překvapil. Zapískal.
Znělo to jako psí píšťalka, ale najednou se tráva kolem Pavlíka a Fildy začala hýbat, až se oba polekali, a pak se kolem skřítka začaly vynořovat další zelené postavičky. Za chvíli měli ti dva pocit, že je kolem nich víc skřítků než trávy, ale všichni měli na tvářích úsměvy tak veselé, až se i Pavlík začal nevědomky usmívat.
„Ahoj,“ řekl Pavlík po chvíli. Filda mu mezitím vlezl pod nohy a se staženým ocáskem ty zelené postavičky pozoroval. Zjevně ještě pořád nebyl přesvědčený, jestli jsou přátelské, nebo ne.
„Rozumíte mi vůbec?“ zkoušel dál Pavlík. Jenže vzápětí málem uskočil překvapením! Z trávy se totiž ozvalo: „Jó, prosím.“
Přímo před ním stál v trávě skřítek s nejveselejšíma očima, jaké kdy viděl, měl ruce v bok a nejspíš čekal, co mu ten velký člověk chce.
„Jé, tak to je skvělé!“ radoval se Pavlík. „Já… já bych… Já jsem strašně rád, že vás poznávám!“ vykoktal a lehce se začervenal.
„Jó, prosím,“ ozvalo se znova z trávy. Skřítek se ale při tom potutelně usmíval.
„Umíte mluvit jako já, to je skvělé!“ zkoušel Pavlík dál.
„Jó, prosím!“ odpověděl zase skřítek.
„Umíte i něco jiného než ‚jó, prosím‘?“ s úsměvem se zeptal Pavlík.
„Jó, prosím,“ odpověděl skřítek s cukajícími koutky.
„No nazdar,“ odevzdaně prohlásil Pavlík, „takhle bych to mohl zkoušet do půlnoci. Na co se mám zeptat, abyste mi odpověděli něco jiného?“
„Věřím, že se něco určitě najde,“ s výbuchem smíchu prohlásil skřítek.
„Jééé!“ málem zakřičel Pavlík. „To je fakt skvělé, že mluvíte! Kde se tu berete? Jak to, že existujete a my o tom nevíme? To je fakt hustý!“ završil svoji řeč Pavlík a sedl si na zadek. Vzápětí rychle vyskočil a podíval se, kam si sedl a jestli pod ním nezůstal nějaký ten mrňous.
„Nemusíš se bát, Pavlíku. Jsme rychlejší, než si vůbec dovedeš představit. Kdybys nenarazil na toho našeho hrdinu, co jsi ho našel pod řetězem z té pasti, tak o nás pořád nevíš. Hele, já se jmenuji Aha.“
„Jaký hrdina? Jaká past? A jak to, že znáš moje jméno?!“ vyptával se Pavlík.
Aha usedl společně s Pavlíkem a Fildou do trávy a skřítek pak vykládal, že tu žijí snad odjakživa, že mají svá obydlí pod zemí a že je jich opravdu hodně, ale zdržují se jen v přírodě, kde jsou lesy a louky. Také že jim teď začíná být těsno, protože lesů ubývá, a tak jim nezbývá než se stěhovat ke svým vzdáleným příbuzným a sdílet společně menší prostranství.
Aha uměl krásně vyprávět a navíc vypadal tak dobrácky, že to Pavlíka nutilo pořád se usmívat. Pavlík se také dověděl, že skřítčím posláním je chránit les a zvířátka v něm. Proto se to vlastně celé přihodilo, protože jeden ze skřítků, jmenoval se Uhu, se rozhodl odnést z lesa past, úplně sám, ale bylo to příliš velké sousto na jednoho takhle malého človíčka. Byl tak vyčerpaný, že zakopl, a když na něj spadl řetěz z pasti, nebyl schopný jej ze sebe ani sundat.
Past! Kde se tady vzala?! Přece tady snad nemáme pytláky? Skřítek Aha ale Pavlíkovi vysvětlil, že pytláků je tady víc a že to jsou pěkní lumpové. To Pavlíka zneklidnilo.
„To musím říct tátovi, Aháčku! Takhle to nemůžeme nechat! Táta to těm lumpům nedaruje!“ rozčiloval se Pavlík. Aha se jen usmál, pokýval hlavou a pak povídá: „Víš co, Pavlíku? My vám s těmi pytláky pomůžeme.“…
A taky trochu z jiné části…
Skřítci měli Pavlíka i Honzu opravdu rádi. Oba kluci jim hodně pomáhali, byli zvědaví a rádi s nimi dováděli v lese. Skřítci byli totiž na svoji velikost nesmírně rychlí. Nakonec i Filda měl co dělat, aby jim stačil. No a jednoho dne, když takhle byli v lese omrknout malé stromky, které společně zasadili, se najednou Aháček rychle zvedl a povídá: „Musím zpátky, hned!“ A hned se otočil k odchodu.
„Počkej, počkej, co se děje?“ nedal se Pavlík. „Kam se tak najednou ženeš?“
„Máme návštěvu, takže musím zpátky domů,“ odpověděl Aháček.
„Jak to víš?“ nevěřícně opáčil Honzík.
„Tuhle návštěvu ucítím na kilometry daleko,“ s úsměvem pronesl Aháček a už upaloval domů. Utíkal tak rychle, že se kluci ani nesnažili jej dohonit a pomalu vyrazili směrem k louce.
Tam je čekalo velké překvapení, a když říkám velké, myslím velké. U dubu totiž seděla starší paní, oblečená, jako by přijela z rakouských Alp. Měla na sobě hnědou řasenou sukni, v pase převázanou širokou mašlí a živůtek, ze kterého vykukovala bílá halenka s nabíranými rukávy. Pavlíkova maminka tomu říkává dirndl. Kožené boty měla zdobené bílým, vyšitým vzorem a dlouhé vlasy svázané do copu. Všude kolem seděli skřítci, seděli jí i na klíně a povídali si s ní. Bylo na tom všem něco zvláštního, něco příjemně zvláštního.
Čím víc se kluci blížili k dubu, tím víc zrychlovali, až nakonec skoro běželi. Kromě všech těch skřítků té paní každou chvíli na rameni přistál nějaký ptáček, chvíli poseděl a pak zas odletěl. Pohybovala se velmi pomalu a jaksi ladně, jako by jí rukama jemně pohyboval vítr. Celou dobu se usmívala a skřítci z ní byli evidentně u vytržení.
Když dorazili, paní zvedla hlavu, podívala se na ně svýma velkýma očima, jako by je velmi dobře znala, a beze slov jim ukázala ke kořenům dubu, aby se posadili.
Kluci si mlčky sedli a chtěli aspoň pozdravit, ale než se odhodlali, paní zvedla ruku a přiložila si ji ukazováčkem k ústům. Kluci pochopili a chvíli jen poslouchali.
Jakmile další skřítek domluvil, paní se otočila ke klukům a povídá: „Ráda vás poznávám, Honzíku a Pavlíku. Tady moji přátelé mi o vás hodně vyprávěli.“ Když mluvila, znělo to jako hudba. Jako příjemná, pomalá hudba, skládající se ze všech zvuků lesa. Bylo v tom šumění větru, zpěv ptáčků i šustění listů na stromech. Kluci se nezmohli ani na slovo. Jen koukali, pusy dokořán.
První se vzpamatoval Honza: „Taky vás rádi poznáváme, ale kdo jste?“
„Jmenuji se Brigita a jsem přítelkyní těchto malých nezbedů, zvířat a přírody již po mnoho, mnoho let.“
„Žijete někde v Alpách?“ nesměle se zeptal Pavlík.
„Ano, Pavlíku. Teď žiji v Alpách, v Rakousku. Mám to tam ráda pro ten vzduch, klid a spousty přátel,“ odpověděla Brigita.
„Jak to, že o vás Aháček věděl, aniž by vás viděl?“ nedalo to Pavlíkovi.
„Víš, Pavlíku, vy toho o skřítcích víte ještě pořád málo. Dokážou mnohé věci, o kterých se vám ani nesnilo. Využívají naplno stejný potenciál, na který jste vy lidi už úplně zapomněli.“
„Jaký potenciál?“ tentokrát pokračoval Honza.
„I vám bylo od přírody dáno mnoho věcí, znalostí a schopností, které jste ale zapomněli využívat. Dnes si o tom ale povídat nebudeme, ještě nenastal čas,“ odpověděla Brigita s úsměvem.
„Říkala jste, že se znáte se skřítky už mnoho let,“ začal opatrně Pavlík.
„Správně, mladý muži,“ odpověděla Brigita. „Znám je už tak dlouho, že si ani nepamatuji, kdy jsem je poznala poprvé,“ usmála se. „Jsem totiž lesní víla,“ řekla s naprostou samozřejmostí Brigita a čekala od kluků nějakou reakci. Kluci si také všimli, že skřítkové ztichli a jen tak na ně koukali.
Pavlík i Honzík chvíli vílu Brigitu pozorovali a jako by se ujišťovali, jestli si nedělá legraci, ale poté, co poznali skřítky, jim už takové věci zvláštními nepřipadaly. Prostě se na vílu usmáli a zasněně koukali.
První se probral Pavlík: „Tak mě napadá a omlouvám se, že se ptám, ale jak to, že jste, teda že nejste, vlastně… ehm…no prostě, jak to, že nejste mladá?“
Víla se začala smát a skřítci také. „Je krásné, jak se ptáš, Pavlíku,“ reagovala Brigita. „Na tuhle otázku je jedna jednoduchá odpověď. Zestárla jsem, protože na mě lidi prostě přestali věřit.“
„Opravdu?“ nevěřícně na ni koukal Pavlík.
„Opravdu,“ odpověděla Brigita.
„To na světě není jediný člověk, který by na vás věřil?“ tentokrát se přidal i Honzík.
„Bohužel asi ne, Honzíku,“ trochu smutně zakroutila hlavou Brigita. „Ale dost bylo o mně. Chci si teď povídat o vás. Něco pro vás totiž mám!“
Oba kluci vytřeštili oči. Nečekali návštěvu a už vůbec ne vílu, natož aby jim ještě chtěla něco dát.
„Chtěla bych vám poděkovat za své přátele, že jim tolik pomáháte, že se tak krásně staráte o tu naši nádhernou přírodu a také za zvířátka, kterým tolik dáváte,“ pokračovala víla. „Proto jsem se rozhodla vám dát dárek, který sice nebudete moci uchopit ani se na něj podívat, ale věřím, že vám přinese obrovské množství zážitků a dobrodružství!“
Kluci nechápavě koukali na Brigitu, ale ta jen mávla jednou rukou dokola a bylo to.
„Už to je?“ zeptal se Pavlík.
„Ano,“ odpověděla Brigita s úsměvem. „Můžete ten dárek hned vyzkoušet, co vy na to?“
„Vyzkoušet?“ opakovali oba zvědavě.
„Ano, zkuste teď myslet na místo, kde byste chtěli být…“, záhadně pronesla víla.
Pavlík s Honzíkem se na sebe podívali, oba nevěřícně, aniž tušili na co myslet. Víla to samozřejmě očekávala, a tak pronesla:
„No tak dobře, zkusíme to jednodušeji. Myslete na bránu do Pavlíkova statku. Jen si ji představte, jak stojíte před ní.“
Chvíli bylo ticho a pak to oba kluci zkusili. Během vteřiny se ozvalo tiché lupnutí a před nimi se přímo ve vzduchu vytvořil otvor, ve kterém se objevila brána, na kterou mysleli. Bylo to, jako by před vámi někdo otevřel dveře na jiné místo.
„Tááák, vidíte? To je můj dárek pro vás. Je to kouzlo, díky kterému můžete cestovat, kamkoli se vám zachce, a během několika sekund. Doufám, že se vám to líbí,“ usmála se Brigita.
Jenže kluci nebyli schopni slova, jen tam tak stáli a koukali chvíli na Brigitu, chvíli na ten otvor ve vzduchu.
„Tak už klidně běžte a zastavte se zítra, poradím vám, kam byste se měli vydat na první výlet,“ řekla víla a mrkla na kluky.
Honzík chytil Pavlíka za ruku a udělal krok k bráně. Pavlík se trošku bál, ale když viděl, jak si je Honza jistý, šel prostě za ním. Jakmile udělali krok, ozvalo se totéž lupnutí a otvor zmizel. Oba teď stáli před bránou na statek, která byla od dubu vzdálená asi kilometr.
„Tý jóóó!“ vydechl Pavlík.
„Jo, jo,“ povídá Honza. „Přesně takhle skřítci cestují, když potřebují.“